V debatě o budoucnosti české obrany se stále častěji objevuje jednoduchá rovnice: více peněz znamená více bezpečnosti. Vrcholem této logiky je požadavek vydávat na obranu pět procent HDP. Osobně tento požadavek považuji za nepřiměřený a pro Českou republiku za zbytečný.
Nejdříve bychom si měli odpovědět na jinou otázku: Jakou armádu vlastně chceme mít a jaké schopnosti bude Česká republika potřebovat za deset, patnáct nebo dvacet let?
Bezpečnostní prostředí se proměňuje. Skončila studená válka, změnily se technologie, způsoby vedení ozbrojených konfliktů i samotné operační umění. Vedle klasického vojenského ohrožení čelíme kybernetickým útokům, informačnímu působení, sabotáži, terorismu, nelegální migraci a dalším bezpečnostním rizikům. Válka na Ukrajině současně ukázala, že rozsáhlý konvenční konflikt rozhodně není minulostí.
Mění se i samotné bojiště.
Drony dnes představují jednu z nejvýznamnějších schopností moderních armád. Obrovský význam mají průzkumné a informační systémy, schopnost získávat a vyhodnocovat data, elektronický boj, přesné zbraně, protivzdušná a protidronová obrana. Současně se znovu potvrzuje význam dělostřelectva, logistiky, zásob munice, náhradních dílů a schopnosti dlouhodobě udržet vojenské jednotky v boji.
Právě proto nemůžeme přistupovat k modernizaci armády způsobem „co můžeme koupit, to koupíme“.
Osobně jsem přesvědčen, že Česká republika nemůže nakupovat všechno, co je technicky dostupné nebo co nám někdo nabízí. Každý významný nákup musí být posuzován podle toho, zda skutečně zapadá do budoucí podoby Armády České republiky, zda odpovídá jejím reálným potřebám a zda bude možné danou schopnost dlouhodobě personálně, finančně i logisticky udržet.
Rozhodovat se proto musíme v souladu s novou koncepcí výstavby Armády České republiky do roku 2040. A její zpracování by rozhodně nemělo být pouze administrativním cvičením, které přepíše současné tabulky a doplní je o nové zbraňové systémy. Musí se začít od základů a položit si i nepříjemné otázky.
Potřebujeme skutečně všechny současné útvary a složky Armády České republiky? Odpovídá dnešní struktura velení a řízení tomu, jak se budou vést budoucí operace? Nejsou některé organizační prvky zbytečně složité, duplicitní nebo předimenzované? Které útvary je třeba reorganizovat, které případně zrušit a kde naopak vytvořit nové schopnosti?
To nejsou otázky namířené proti armádě. Naopak. Považuji je za nezbytný předpoklad jejího dalšího rozvoje.
Reorganizace navíc nemusí znamenat pouze škrty. Může být nástrojem, jak armádě dát potřebnou pružnost a jak vytvořit prostor pro vznik nových schopností. Smyslem by měla být také určitá organizační a personální rotace – nejen střídání lidí na jednotlivých funkcích, ale také možnost pravidelně obměňovat a přeskupovat struktury tak, aby armáda nezůstávala uzavřená ve stereotypech minulosti a byla schopna reagovat na nové a vznikající formy konfliktů.
Armáda České republiky roku 2040 nemůže být pouze modernizovanou verzí armády roku 2020. Musí být postavena s vědomím, že za dalších deset či patnáct let mohou být některé dnešní technologie běžným standardem a jiné mohou být překonané. Koncepce proto musí vytvářet prostor pro adaptaci, nikoliv armádu zafixovat do jediné organizační podoby.
Nejdůležitější investicí jsou lidé
A právě tady se dostáváme k nejdůležitější součásti každé armády – k lidem.
Česká armáda potřebuje nejen dostatek vojáků, ale také generační obměnu. Je nezbytné postupně snižovat průměrný věk vojáků a vytvářet podmínky pro příchod nové generace. Potřebujeme mladé lidi, kteří mají motivaci, chtějí sloužit a jsou přesvědčeni, že služba vlasti má smysl a že patří mezi nejčestnější formy služby své zemi.
Takové lidi ale nelze získat pouze náborovou kampaní. Pokud má mladý člověk nastoupit do armády, musí vidět perspektivu, důstojné zacházení a smysluplné podmínky služby. Kvalitní strava, odpovídající výstroj, důstojné ubytování, moderní prostředky pro výcvik a kvalitní zázemí nejsou luxusem. Považuji je za základní podmínku toho, aby si armáda své lidi získala a udržela.
S generační obměnou souvisí také vojenské školství. Jeho současné nastavení je nutné přehodnotit tak, aby odpovídalo potřebám nové Armády České republiky, nikoliv modelu armády, která měla před rokem 1989 stovky tisíc vojáků. Nemůžeme pouze udržovat struktury vytvořené pro úplně jinou velikost armády a jiný charakter válčení. Potřebujeme vojenské školství, které bude pružně reagovat na technologický vývoj a bude připravovat odborníky pro armádu budoucnosti. To znamená mimo jiné posílit exaktní a technické obory – informatiku, kybernetiku, elektroniku, robotiku, datovou analytiku a další disciplíny, které budou pro moderní ozbrojené síly stále důležitější.
Budoucí armáda bude potřebovat nejen kvalitní velitele a vojáky v klasickém smyslu, ale také špičkové specialisty schopné pracovat s bezpilotními systémy, radary, senzory, datovými sítěmi, elektronickým bojem a dalšími technologiemi. Vojenské školství proto musí být jedním z pilířů dlouhodobé transformace armády.
Stejně tak musíme investovat do výcviku. Voják musí mít možnost pravidelně a realisticky cvičit v podmínkách, které odpovídají současnému způsobu vedení boje. Nestačí mít moderní techniku v tabulkách. Musíme mít lidi, kteří ji umějí používat, udržovat a v případě potřeby nasadit.
Nemůžeme přitom přehlížet ani stav vojenské infrastruktury. Mnohé vojenské objekty, kasárna, sklady, cvičiště, letiště, opravárenské kapacity a další nemovitosti byly dlouhodobě zanedbávány. Pokud budeme investovat do nové techniky a současně nebudeme mít odpovídající infrastrukturu, garáže, servisní kapacity a podmínky pro vojáky, nebude to efektivně vynaložená obranná investice.
Osobně považuji za rozumný strop výdajů na samotnou obranu dvě procenta HDP. I tato částka představuje významné prostředky. Rozhodující ale bude, jak s nimi naložíme. Každá investovaná koruna musí mít svůj jasný účel a musí vést ke konkrétnímu zvýšení obranyschopnosti.
Nemůžeme mít všechno. Nemůžeme současně pořizovat všechny dostupné zbraňové systémy, budovat nové schopnosti a zároveň zanedbávat lidi, infrastrukturu, zásoby, výcvik nebo vzdělávání. Musíme si stanovit priority a podle nich postupovat a armáda musí být schopna nové akvizice také smysluplně pojmout.
Budoucí česká armáda proto nemůže být pouze katalogem drahých zbraňových systémů. Musí být propojeným systémem lidí, techniky, infrastruktury, zásob, informací, vzdělávání a schopností. Musí odpovídat realitě roku 2040 a zároveň být dostatečně pružná, aby se dokázala přizpůsobovat konfliktům, jejichž podobu dnes ještě nedokážeme přesně předvídat.
Proto podle mého názoru potřebujeme méně politiky založené na procentech a více odpovědného plánování. Nejde o to utratit co nejvíce. Jde o to být za vynaložené prostředky co nejlépe připraveni.
Pět procent HDP není synonymem bezpečnosti.
Stejně jako drahá technika sama o sobě není synonymem bojeschopnosti. Bez lidí, výcviku, vzdělávání, infrastruktury, zásob, informací a smysluplné organizační struktury je i nejmodernější výzbroj jen částí skládačky. A především nepotřebujeme nakupovat všechno, co se namane, ale pouze to, co skutečně potřebujeme a budeme potřebovat za 15 let. Silná armáda nevzniká z pěti procent HDP. Vzniká z lidí, správně nastavené struktury, schopnosti reagovat na změny, moderního vzdělávání, připravenosti a odpovědného rozhodování o každé koruně, kterou do obrany vložíme.