V politických debatách stále častěji zaznívá argument, že požadavek vydávat pět procent HDP na obranu není ničím výjimečným. Údajně jsme přece před rokem 1989 vydávali na obranu šest i více procent HDP. Takové srovnání je ale nejen nepřesné, ale především účelově zavádějící.
Před rokem 1989 bylo Československo součástí Varšavské smlouvy a Československá lidová armáda byla budována podle tehdejší sovětské vojenské doktríny. Nebyla určena pouze k obraně vlastního území, ale byla připravována i na vedení rozsáhlých útočných operací v rámci plánů Varšavské smlouvy. Tomu odpovídala její velikost, struktura i výzbroj.
Československá lidová armáda měla přibližně 280 tisíc vojáků v mírovém stavu a v případě mobilizace byla schopna rozvinout své síly až na zhruba 680 tisíc osob. Disponovala rozsáhlými tankovými a motostřeleckými svazky, početným stíhacím i bombardovacím letectvem, silným dělostřelectvem, raketovými vojsky i rozsáhlými mobilizačními zásobami. Cvičení, jako byl Štít 84, kterého se účastnilo přibližně 60 tisíc vojáků za masivní podpory letectva a těžké techniky, ukazují, na jaký typ války byla tehdejší armáda připravována.
Porovnávat tuto armádu s dnešní Armádou České republiky pouze podle procenta HDP je odborně neobhajitelné. Nejde totiž jen o velikost rozpočtu, ale především o úkoly, které armáda plní, o její strukturu, početní stavy, výzbroj i charakter možných konfliktů.
Od konce studené války se bezpečnostní prostředí zásadně změnilo. Vedle klasických vojenských hrozeb dnes čelíme nelegální migraci, mezinárodnímu terorismu, kybernetickým útokům, informačním operacím, sabotáži kritické infrastruktury i nestabilitě v našem okolí, jejímž nejvýraznějším příkladem je válka na Ukrajině. Současné konflikty navíc ukazují, že rozhodující roli nehrají pouze tankové armády, ale také informační převaha, schopnost získávat a vyhodnocovat data v reálném čase, elektronický boj, bezpilotní prostředky, kvalitní protivzdušná obrana a schopnost dlouhodobě zabezpečit obrovské zásoby munice pro vedení konvenčního ozbrojeného konfliktu.
Právě válka na Ukrajině ukazuje, že moderní bojiště vypadá zcela jinak než před čtyřiceti lety. Drony se staly běžnou součástí boje, přesně naváděná munice mění způsob vedení operací, satelitní průzkum a okamžitý přenos informací rozhodují o úspěchu či neúspěchu vojenských akcí. Vedle toho se znovu potvrzuje zásadní význam dělostřelectva, protivzdušné obrany a dostatečných zásob munice. To vše jsou oblasti, které před rokem 1989 měly zcela jinou podobu a význam.
Proto nestačí mechanicky porovnávat, kolik procent HDP stát vydával před rokem 1989 a kolik má vydávat dnes. Stejná procenta mohou představovat zcela odlišné schopnosti i zcela odlišné priority. Smyslem obranné politiky nemá být plnění předem stanoveného politického čísla, ale budování schopností, které odpovídají aktuálním bezpečnostním hrozbám.
Je jasná současná vládní podpora výstavby moderní a akceschopné Armády České republiky, která bude schopna především bránit území našeho státu a jeho občany. Investice do obrany musí být ale promyšlené, efektivní a zaměřené na skutečné potřeby – zejména na protivzdušnou obranu, bezpilotní a protidronové prostředky, dostatek munice, moderní technologie, dostatek kvalitně vycvičených vojáků a podporu českého obranného průmyslu. Bezpečnost České republiky nezvýší samotné taxativní procento HDP, ale především rozumně nastavené priority a účelné využití každé investované koruny.
Historii nelze zneužívat jako argument pro současná politická rozhodnutí. Armáda budovaná pro potřeby studené války a dnešní ozbrojené síly vznikaly za zcela odlišných bezpečnostních podmínek a plní zcela jiné úkoly. Proto je jednoduché srovnávání obranných výdajů před rokem 1989 a dnes nejen nepřesné, ale především zavádějící.