Bezpečnostní hrozby ano, hybridní válka ne!

V poslední době se stále častěji setkáváme s tvrzením, že Česká republika je ve stavu hybridní války, zejména ze strany Ruska. Taková prohlášení zaznívají ve veřejném prostoru jako hotová věc. Je však potřeba říci jasně: Česká republika není v hybridní válce. To samozřejmě neznamená, že jsme ušetřeni bezpečnostních hrozeb nebo nepřátelských aktivit ze zahraničí. Znamená to pouze, že bychom měli správně pojmenovávat skutečnost a nezaměňovat bezpečnostní rizika za válečný konflikt.

Česká republika čelí různým bezpečnostním hrozbám, které mohou pocházet z Ruska, Číny i dalších státních či nestátních aktérů. Patří mezi ně kybernetické útoky, špionáž, sabotážní činnost, informační operace, propaganda, ekonomický nátlak nebo snahy o ovlivňování politického a společenského prostředí. Tyto aktivity je nutné sledovat, vyhodnocovat a důsledně proti nim postupovat. Nikdo rozumný jejich existenci nezpochybňuje.

To ale ještě neznamená, že jsme ve válce.

Zásadní problém spočívá už v samotném používání pojmů. Hybridní hrozba, hybridní působení, hybridní kampaň a hybridní válka nejsou totožné kategorie. Ani NATO nemá pro hybridní válku a hybridní hrozby jednu všeobecně uznávanou definici. Upozorňuje na to jeho referenční dokument Hybrid Threats and Hybrid Warfare z roku 2024. Také Evropská unie připouští, že definice hybridních hrozeb a kampaní se liší a musí zůstat flexibilní.

Česká republika má od roku 2021 Národní strategii pro čelení hybridnímu působení. Ta vymezuje širokou škálu aktivit, jejichž cílem může být oslabování demokratických institucí, právního státu a vnitřní bezpečnosti. Je to důležitý strategický dokument, nikoliv však důkaz, že se Česká republika nachází ve válce. Samotná existence hybridních hrozeb a nepřátelského působení neznamená, že proti nám někdo vede hybridní válku.

Je také potřeba zachovat zdravý úsudek při posuzování konkrétních událostí. Znamená snad každá kulturní, společenská nebo diplomatická aktivita zahraničního státu hybridní hrozbu? Je například udělení Puškinovy medaile Jaromíru Nohavicovi ruským prezidentem Vladimirem Putinem v roce 2018 za jeho kulturní činnost hybridní operací? Samozřejmě nikoliv. Samotná skutečnost, že určité jednání proběhne za účasti zahraničního prezidenta, z něj ještě nedělá nepřátelskou operaci. K takovému hodnocení jsou nutné konkrétní důkazy o účelu, záměru a souvislostech. Pokud bychom za hybridní působení označovali prakticky jakoukoliv aktivitu, která se nám politicky nebo názorově nelíbí, ztratil by tento pojem svůj skutečný bezpečnostní význam.

Také někteří akademici a odborníci zabývající se obranou a bezpečností upozorňují na rozdíl mezi jednotlivými projevy hybridního působení a tvrzením, že proti určitému státu probíhá hybridní válka. Samotné kybernetické útoky, propaganda nebo zpravodajské operace takový závěr automaticky neodůvodňují. Pokud někdo veřejně tvrdí, že Česká republika je ve válce, měl by vysvětlit, na základě jakých konkrétních kritérií a důkazů k tomuto závěru dospěl. Nestačí vyjmenovat několik bezpečnostních incidentů a všechny je následně označit za hybridní válku.

Na tomto místě chci zdůraznit, že se v žádném případě nepovažuji za odborníka na bezpečnostní a strategická obranná studia a neosobuji si právo na jediný správný výklad této problematiky. Vycházím z dostupných informací a vlastních zkušeností. Snažím se sledovat co nejširší spektrum informačních zdrojů, porovnávat jejich obsah a nespoléhat se pouze na mainstreamová či veřejnoprávní média. Žádný jednotlivý zdroj totiž nemá monopol na pravdu.

Zároveň si uvědomuji, že skutečné posouzení hybridních hrozeb a hybridní války vyžaduje odborné znalosti bezpečnostních a strategických studií, vojenských souvislostí i mezinárodních vztahů. Běžný člověk, který se touto oblastí profesionálně nezabývá, nemusí být schopen všechny tyto souvislosti správně vyhodnotit. Právě proto bychom měli naslouchat skutečným odborníkům, pracovat s jejich analýzami a rozlišovat mezi odborným hodnocením a politickými prohlášeními.

O to větší odpovědnost mají lidé, kteří se k bezpečnostním otázkám veřejně vyjadřují. Pokud někdo těmto souvislostem dostatečně nerozumí, neměl by vystupovat s kategorickými soudy a vytvářet dojem, že jeho tvrzení jsou odborně prokázanou skutečností. Sebevědomé používání odborných pojmů ještě neznamená, že člověk dané problematice skutečně rozumí.

Měli bychom si také připomenout jednu podstatnou věc. Česká republika nemá ministerstvo války ani ministerstvo zbrojení. Má Ministerstvo obrany. Jeho základním posláním je zajišťovat obranu státu, chránit jeho bezpečnost a vytvářet podmínky pro odstrašení případného protivníka. Smyslem obranné politiky není vytvářet atmosféru permanentního válečného ohrožení, ale odpovědně vyhodnocovat rizika, předcházet konfliktům a být připraven bránit vlastní zemi.

Česká republika musí chránit své občany, instituce a kritickou infrastrukturu. Musí posilovat kybernetickou bezpečnost, kontrarozvědku a schopnost odhalovat nepřátelské aktivity bez ohledu na jejich původ. To je skutečná a odpovědná bezpečnostní politika.

Bezpečnostní hrozby jsou realitou. Hybridní působení je jednou z jejich podob. Ale hybridní válka v České republice není. Přestaňme zaměňovat bezpečnostní rizika za válečný stav a odborné pojmy používejme s odpovědností, nikoliv jako politická hesla.