Rozhodnutí přehodnotit akvizici univerzální kolové platformy (UKP) může na první pohled působit jako další odklad modernizace Armády České republiky. Při bližším pohledu je ale třeba celou věc posuzovat jinak. U strategické vojenské zakázky totiž není hlavní otázkou, zda se podaří co nejrychleji podepsat smlouvu. Podstatné je, zda bude možné celý projekt následně skutečně a dlouhodobě realizovat.
Projekt UKP počítal s pořízením až 185 vozidel v několika specializovaných konfiguracích pro ženijní vojsko, zdravotnickou službu, speciální síly a Vojenskou policii. Jde tedy o významnou schopnost, která má své místo v budoucí výstavbě armády.
Nikdo proto nezpochybňuje potřebu těchto schopností. Otázkou je, zda je původní konstrukce projektu stále vhodným základem pro uzavření dlouhodobého a finančně významného kontraktu.
A právě v tom spočívá podstata současného rozhodnutí. U velké vojenské zakázky nestačí dobře napsaná specifikace. U běžného nákupu lze někdy řešit problém změnou dodavatele nebo objednávky, ale u vojenské techniky, která má být v provozu desítky let, je situace podstatně složitější.
Stát musí před podpisem smlouvy vědět nejen to, kolik vozidel pořídí a za jakou cenu. Musí mít dostatečnou jistotu také o jejich servisu, náhradních dílech, opravách, technické podpoře, budoucích modernizacích a bezpečnosti dodávek. Stejně důležitá je otázka, jak přesně jsou nastaveny minimální a maximální odběry jednotlivých variant. U projektu tohoto typu není totéž mít obecně stanovený minimální počet vozidel a mít předvídatelně nastavené odběry konkrétních konfigurací, které mají sloužit různým částem armády.
Pokud se v průběhu přípravy ukáže, že je třeba významně měnit finanční předpoklady, technické požadavky, rozsah dodávek nebo způsob zajištění životního cyklu, není vždy rozumné původní zadání pouze postupně opravovat. V určitém okamžiku už může být efektivnější připravit nové zadání na aktuálních předpokladech. Právě kombinace těchto okolností byla podle mého názoru důvodem k přehodnocení původního projektu.
Největším rizikem nemusí být zrušení, ale neúspěšná realizace
V případě strategických akvizic se někdy vytváří dojem, že největším problémem je zrušení nebo odklad soutěže. Z pohledu řízení rizik to ale nemusí být pravda. Daleko závažnější by bylo uzavřít smlouvu, u níž by se následně objevily zásadní právní, technické nebo finanční problémy. Ty mohou vést k přezkumům, sporům, změnám smluvních podmínek, prodlužování termínů nebo komplikacím při samotné dodávce.
Nelze jednoznačně tvrdit, že by původní zakázka byla automaticky napadena nebo že by její realizace určitě trvala roky. Zadavatel ale musí před podpisem smlouvy počítat i s rizikem budoucích sporů a posoudit, zda je celý proces nastaven tak, aby jeho výsledek byl právně stabilní. U kontraktu této velikosti je to základní součást odpovědného hospodaření s veřejnými prostředky. Podepsaná smlouva totiž sama o sobě ještě neznamená, že armáda získává potřebnou schopnost. Tou je až skutečně dodaná, provozuschopná a dlouhodobě udržitelná technika.
Nové zadání musí vycházet z toho, co armáda skutečně potřebuje
Do celého procesu navíc vstupuje nový dlouhodobý rámec výstavby armády. Ministerstvo obrany v srpnu uvedlo, že nová Koncepce výstavby Armády ČR 2040 je zpracována a byla předložena Bezpečnostní radě státu. Její schvalovací proces se očekává ke konci roku. Je proto namístě, aby významné akviziční projekty odpovídaly tomu, jaké schopnosti má armáda v příštích desetiletích skutečně budovat. To není administrativní detail. Je to základní logika obranného plánování.
Nejdříve musí být jasně definována požadovaná vojenská schopnost. Potom má následovat rozhodnutí, jakou technikou ji zajistit a jakým způsobem ji dlouhodobě udržovat. Stejný princip ostatně obsahuje i programové prohlášení vlády, které počítá se stabilizací a modernizací plánovacích a řídicích procesů, auditem akvizic a optimalizací akvizičního plánu. Současně zdůrazňuje zapojení českého obranného průmyslu do akvizičních projektů a při zahraničních nákupech také jeho zapojení do výroby, údržby a servisní podpory.
Zapojení domácího průmyslu je přitom potřeba vnímat především jako otázku odolnosti a bezpečnosti dodávek. U vojenské techniky není lhostejné, zda má Česká republika v případě krize vlastní výrobní, servisní a opravárenské kapacity, případně zda má přístup k technické dokumentaci, náhradním dílům a potřebným odborníkům. Neznamená to, že každá součást techniky musí být vyrobena v České republice. Znamená to ale, že při rozhodování o strategické akvizici je legitimní a věcně důležité posuzovat také dlouhodobou odolnost dodavatelského řetězce a možnosti zapojení českých firem.
Přehodnocení projektu samozřejmě nesmí znamenat rezignaci na samotnou potřebu armády. Naopak. Pokud má být původní zadání nahrazeno novým, musí se tak stát bez zbytečného odkladu. Nový projekt musí vycházet z aktuálních finančních možností, skutečných schopnostních požadavků armády, dlouhodobého plánování a současně musí být připraven tak, aby jeho zadávací podmínky byly právně stabilní a umožnily reálnou soutěž. Cílem proto podle všeho není zakázku pouze znovu vypsat. Cílem je připravit takové zadání, které bude možné obhájit po odborné, finanční i právní stránce a následně skutečně dotáhnout až k dodávce techniky vojákům.
U strategických akvizic je někdy obtížné vysvětlit, proč se stát rozhodne zastavit proces, do kterého už bylo vloženo značné množství práce. Odpověď je ale poměrně jednoduchá. Pokud se v průběhu přípravy významně změní předpoklady, není odpovědným řešením pokračovat pouze proto, aby bylo možné říci, že se pokračovalo. Odpovědným řešením je vyhodnotit rizika, odstranit slabá místa a připravit projekt znovu tak, aby měl podstatně vyšší šanci na úspěšnou realizaci. U univerzální kolové platformy tedy nejde o otázku, zda armáda tuto schopnost potřebuje. Potřebuje ji. Jde o to, zda ji pořídí způsobem, který obstojí nejen při podpisu smlouvy, ale také při její realizaci, provozu techniky a jejím dlouhodobém používání.
Právě v tom je rozdíl mezi pouhým uskutečněním akvizice a odpovědným budováním obranných schopností Armády České republiky. A u strategické vojenské techniky by měl být rozhodující právě ten druhý přístup.