Vyšší výdaje na obranu jsou dnes jedním z hlavních témat evropské bezpečnostní debaty. Samotné navýšení rozpočtu ale ještě neznamená, že bude stát bezpečnější. Rozhodující je, jaké skutečné schopnosti za vynaložené peníze získáme.
Debata o kolektivní obraně v rámci NATO se v posledních letech stále více točí kolem čísel. Dvě procenta HDP, tři procenta a nyní také dlouhodobý cíl dosáhnout do roku 2035 pěti procent. Čísla se dobře prezentují a snadno porovnávají. Sama o sobě ale o skutečné síle armády mnoho nevypovídají.
Mnohem důležitější je jiná otázka: Co za tyto peníze armáda skutečně dostane a co bude díky tomu schopna dělat? Právě to by podle mého názoru mělo být v centru české debaty o obraně.
Začínat musíme od schopností
V této souvislosti stojí za připomenutí článek 3 Washingtonské smlouvy. Ten ukládá spojencům povinnost „jednotlivě i společně“ udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.
Je to jednoduchá, ale důležitá formulace. Mluví o schopnosti.
Od schopností by proto mělo začínat také naše obranné plánování. Musíme vědět, jaké schopnosti má česká armáda mít, v jakém čase a v jaké kvalitě. Teprve potom bychom měli řešit, jak je vybudovat a zabezpečit a také kolik to bude stát.
Pokud tento postup obrátíme a nejprve si stanovíme částku, kterou musíme utratit, dostáváme se do rizika, že začneme hledat, za co peníze vydat, místo abychom hledali nejlepší způsob, jak dosáhnout potřebných schopností.
Pět procent samo o sobě armádu neposílí
Na summitu NATO v Haagu v roce 2025 se spojenci dohodli na dlouhodobém cíli dosáhnout do roku 2035 investic ve výši 5 % HDP do obrany a souvisejících oblastí. Nejméně 3,5 % má směřovat na základní obranné požadavky a plnění aliančních schopnostních cílů, dalších až 1,5 % na širší obranné a bezpečnostní investice.
Samotné procento HDP ale nemůže být hlavním měřítkem obranyschopnosti. Pět procent HDP nám neřekne, kolik máme skutečně bojeschopných vojáků, kolik techniky je provozuschopné, jaké máme zásoby munice, jaká je úroveň protivzdušné a protidronové obrany nebo jak rychle dokážeme jednotky nasadit.
Stejně tak z něj nezjistíme, zda máme dostatek skladovacích a opravárenských kapacit, náhradních dílů nebo odpovídající logistické zabezpečení. Právě tyto věci se v případě skutečné krize počítají.
S rychlým růstem rozpočtu navíc přichází další problém. Může vzniknout tlak peníze za každou cenu utratit. Kdo někdy pracoval s veřejnými rozpočty, ví, že zejména ke konci roku může vznikat tlak na dokončení projektů, uzavírání smluv nebo využití prostředků, které by jinak propadly.
V obraně je to ještě citlivější. Pokud máme výrazně více peněz, ale současně omezené personální, akviziční a průmyslové kapacity, může se stát, že budeme pořizovat i věci, které nejsou nejvyšší prioritou. Nebo zvolíme dražší řešení jen proto, že na něj prostředky máme, přestože ho armáda není schopna v potřebném rozsahu využít. Typickým problémem může být například nedostatečná infrastruktura pro novou techniku. Na podobná rizika ostatně upozorňují i kontrolní závěry NKÚ.
Úspěchem proto není rozpočet vyčerpaný do poslední koruny. Úspěchem je schopnost, kterou armáda díky těmto penězům skutečně získá.
Od peněz ke schopnosti vede dlouhá cesta
V obraně existuje poměrně dlouhá cesta od peněz ke skutečnému výsledku. Nejprve jsou peníze, potom smlouva a dodávka techniky, její zavedení do výzbroje, výcvik lidí, infrastruktura, zásoby a údržba po celou dobu životního cyklu. Teprve na konci tohoto procesu je skutečná schopnost jednotky techniku použít v operaci.
Stačí, aby jeden z těchto článků nefungoval, a výsledek může být výrazně horší, než bychom podle vynaložených peněz očekávali.
Můžeme například pořídit moderní techniku, ale pokud k ní nemáme dostatek vyškoleného personálu, munice, náhradních dílů nebo odpovídající infrastruktury, její skutečný přínos bude omezený. Proto bychom při hodnocení obranných výdajů měli mnohem více sledovat dosažený výsledek a méně samotný objem vynaložených prostředků.
Stejné procento neznamená stejnou obranyschopnost
Zajímavé je podívat se také na to, jak nové alianční závazky vypadají v praxi. Podle údajů NATO se v roce 2026 očekává, že hranici 3,5 % HDP pro základní obranné výdaje splní pouze pět členských zemí.
I to ukazuje, že je namístě realistická debata o tom, jak rychle lze tak rozsáhlé změny uskutečnit a jaké dopady budou mít na jednotlivé státy.
Stejný podíl HDP navíc automaticky neznamená stejný výsledek. Dva státy mohou vydávat podobnou částku, ale jejich armády mohou mít rozdílnou připravenost, strukturu, dostupnost techniky i úroveň jednotlivých schopností. Rozdílná je také jejich průmyslová základna a schopnost nové prostředky absorbovat.
Vedle procent HDP by proto mělo mnohem více zaznívat, jaké konkrétní schopnosti jednotlivé země skutečně poskytují.
Více peněz musí znamenat také větší kontrolu
Obrana má samozřejmě svá specifika. Některé informace nemohou být veřejné, což je pochopitelné a v řadě případů nezbytné. Tajnost ale nesmí být záminkou pro slabou kontrolu.
Čím citlivější konkrétní projekt je, tím důležitější musí být kvalitní interní kontrola, audit a jasná odpovědnost těch, kteří o prostředcích rozhodují. Platí to zejména u velkých akvizic.
Rychlé navyšování obranných rozpočtů může zvýšit tlak na dodavatele i státní akviziční aparát. U některých technologií je navíc konkurence omezená a stát se může dostat do situace, kdy má jen jednoho nebo několik málo možných dodavatelů. O to důležitější je umět ověřit cenu, smluvní podmínky i skutečný přínos pro armádu.
Limitem totiž nemusí být peníze. Limitem může být schopnost je smysluplně využít.
Peníze nestačí, pokud není co nakoupit
Dalším faktorem je kapacita obranného průmyslu. Není možné ze dne na den několikanásobně zvýšit výrobu tanků, děl, munice nebo jiné vojenské techniky jen proto, že se v evropských rozpočtech objeví více peněz.
Výrobní kapacity mají své limity. Chybějí kvalifikovaní pracovníci, některé komponenty mají dlouhé dodací lhůty a dodavatelské řetězce nejsou neomezené.
Může se proto stát, že problémem nebude nedostatek peněz, ale jednoduše to, že za ně nebude možné v požadovaném čase pořídit to, co armáda skutečně potřebuje.
I proto má pro Českou republiku význam vlastní obranný průmysl. Schopnost vyrábět alespoň část munice a vojenského materiálu, opravovat techniku a podílet se na vývoji nových technologií není pouze ekonomickou otázkou. V případě krize může být jedním z důležitých prvků národní odolnosti.
Česká republika musí postupovat realisticky
Z tohoto pohledu považuji za rozumné, aby Česká republika v současné situaci vycházela z úrovně 2 % HDP jako ze základního finančního rámce pro obranu.
Neznamená to, že se tato částka nemůže v budoucnu změnit. Bezpečnostní situace se může změnit stejně jako ekonomická situace státu nebo konkrétní požadavky na ozbrojené síly. Není ale důvod předem stanovovat automatickou trajektorii růstu jen proto, že existuje určité procento, které máme v budoucnu vykázat.
Česká republika má vedle obrany také další zásadní priority – zdravotnictví, důchody, školství, dopravu, energetiku nebo vnitřní bezpečnost. Veřejné prostředky nejsou neomezené. O to důležitější je umět zdůvodnit každou významnou korunu vynaloženou na obranu a především prokázat, jakou konkrétní schopnost za ni stát získá.
Vlastní schopnosti jsou základem kolektivní obrany
Česká republika je součástí NATO. Kolektivní obrana je založena na spolupráci spojenců, zároveň ale nemůže stát na předpokladu, že každý bude spoléhat na někoho jiného.
Právě článek 3 Washingtonské smlouvy zdůrazňuje povinnost každého spojence rozvíjet vlastní schopnosti. Silná kolektivní obrana proto musí stát na státech, které mají vlastní kapacity a jsou schopny je v případě potřeby společně použít.
Tady vidím prostor také pro praktičtější spolupráci v rámci střední Evropy. Státy V4 a podle konkrétních projektů také V4+ mohou být platformou pro společné projekty v oblasti výroby munice, protivzdušné a protidronové obrany, dronů, elektronického boje, logistiky, výcviku nebo vojenské infrastruktury.
Smyslem by mělo být, aby státy našeho regionu byly schopnější a odolnější a zároveň dokázaly lépe využívat vlastní zdroje.
Rozhodující je výsledek
Celá debata o obranných výdajích by se podle mého názoru měla vrátit k jedné základní otázce.
Ne „Kolik procent HDP musíme utratit?“, ale: „Jaké obranné schopnosti Česká republika potřebuje a v jakém termínu je musí mít?“
Od této otázky se má odvíjet všechno ostatní.
Pokud víme, jakou schopnost potřebujeme, můžeme hledat nejlepší způsob jejího vybudování. Teprve potom můžeme spočítat náklady a rozhodnout, kolik prostředků je skutečně potřeba. To je podstata schopnostního plánování a také logika aliančních Capability Targets.
Podle dosažených schopností bychom měli českou obranu také posuzovat. Ne podle toho, zda se podařilo utratit stanovené procento HDP, ale podle toho, zda má česká armáda více lidí, více provozuschopné techniky, dostatek munice, účinnější protivzdušnou a protidronovou obranu, fungující logistiku a odpovídající infrastrukturu.
A především podle toho, zda je schopna tyto prostředky v případě potřeby skutečně použít.
To je podle mého názoru podstata odpovědné obranné politiky.
Obrana se totiž neměří v procentech HDP. Obrana se měří tím, co je stát a jeho armáda skutečně schopna udělat.