Česká obrana prošla v posledních letech velkou změnou. Rozpočty výrazně narostly, rozběhly se velké modernizační projekty a armáda začala pořizovat techniku, na kterou čekala dlouhá léta. Realita je ale jiná. Zůstaly problémy, které samotné miliardy nevyřeší. Právě na jejich řešení se dnes soustředí nové vedení Ministerstva obrany.
V době, kdy Poslanecká sněmovna znovu projednává vyslovení nedůvěry vládě, je proto užitečné podívat se na resort obrany trochu jinak než jen přes jednotlivé politické výroky. Důležitější než to, kdo co řekl na tiskové konferenci, je, v jakém stavu armáda je, co se skutečně změnilo a co bude potřeba zvládnout v dalších letech.
Nové vedení resortu nepřebíralo prázdný stůl. Převzalo řadu rozběhnutých projektů, uzavřených smluv a dlouhodobých finančních závazků. Některé z nich mají pro obranyschopnost jednoznačný význam a jejich zastavení by nedávalo smysl. U jiných je ale namístě znovu se podívat na cenu, termíny, rizika, návaznosti, a především na to, jakou skutečnou schopnost armáda nakonec získá.
A právě tady se od nástupu vlády začíná měnit způsob řízení resortu.
Co se po nástupu nové vlády změnilo
První změna je v samotném pohledu na řízení resortu. Už na začátku roku ministerstvo oznámilo, že chce upravit plánování, finanční řízení, akvizice a kontrolní mechanismy. Součástí toho je nový přístup k auditům a větší důraz na prověřování procesů, nikoli pouze na jejich formální splnění. Vláda současně deklarovala, že chce mít lepší přehled o rozpracovaných i budoucích zakázkách a jejich finančních dopadech.
Druhou změnou je organizační uspořádání ministerstva. Resort od poloviny roku upravil svou strukturu a snížil počet služebních a pracovních míst. Zároveň došlo k přesunu některých agend tak, aby se více propojil výzkum, vývoj a akvizice a aby byla posílena podpora českého obranného průmyslu. Významnou změnou bylo také začlenění agend průmyslové spolupráce do Agentury pro mezivládní obrannou spolupráci AMOS.
To může na první pohled vypadat jako čistě úřednická věc. Ve skutečnosti jde o to, kdo na ministerstvu odpovídá za jednotlivé části procesu.
Třetí změnou je větší důraz na lidi. Vláda zvýšila od ledna platy vojáků a současně začala přehodnocovat systém benefitů a podmínek služby. Pozornost se přesunula také na systém přípravy personálu, vojenské školství a kapacity výcviku.
Čtvrtou změnou je posílení teritoriální obrany. Bylo vytvořeno Velitelství teritoriálních sil a postupně se budují prapory územní obrany. Smyslem je mít v jednotlivých regionech schopnost chránit důležité objekty, podporovat krizové řízení a spolupracovat s ostatními složkami státu.
A konečně je zde změna priorit. Vedle pokračování hlavních modernizačních programů se větší důraz klade na protivzdušnou a protidronovou obranu, personál, infrastrukturu a schopnost armády fungovat jako celek. Ministr obrany už při nástupu avizoval, že jednou z jeho hlavních priorit bude právě protivzdušná obrana včetně protidronové ochrany, která se řeší společně s ministerstvy vnitra a dopravy.
Velký rozpočet ještě neznamená silnější armádu
V posledních letech se do obrany dostaly výrazně vyšší částky. Současně se ale značná část peněz začala vázat v dlouhodobých projektech a zálohových platbách.
U některých strategických programů jsou zálohy běžnou součástí smluv a bez nich by se některé projekty vůbec nerozběhly. Problém nastává ve chvíli, kdy zaplacené peníze někde leží bez zhodnocení a začnou se zaměňovat za hotovou vojenskou schopnost.
Pokud stát zaplatí dnes a techniku dostane za několik let, armáda má v daném okamžiku stále stejný problém. Nemá ji k dispozici. A během několika let se navíc může změnit bezpečnostní situace, technologie, ceny i samotné potřeby armády.
Proto dává smysl, že se dnes znovu prověřují zálohové platby, jejich výše, smluvní zajištění a rizika spojená s jejich předčasným uvolněním.
Záloha je finanční operace. Připravená jednotka je vojenská schopnost. To nejsou stejné věci.
Další problém je roztříštěnost jednotlivých akvizic.
Moderní armáda není katalog, ve kterém stačí postupně odškrtnout tanky, letadla, bojová vozidla a další techniku. Všechny tyto věci musí fungovat dohromady.
Nový tank potřebuje munici, servis, náhradní díly, výcvik, infrastrukturu a lidi. Letoun potřebuje letiště, techniky, logistiku a odpovídající zabezpečení. Protivzdušná obrana zase potřebuje radary, senzory, efektory, velení a řízení a datové propojení.
Pokud se jednotlivé nákupy neplánují jako součást jednoho systému, může vzniknout situace, kdy armáda má řadu moderních prostředků, ale některé z nich nemůže v potřebné míře využít.
Proto je důležitá změna od plánování jednotlivých nákupů k plánování konkrétních vojenských schopností.
Nejdříve musí být jasno v tom, co má armáda umět. Teprve potom má přijít otázka, jakou techniku k tomu potřebuje.
Každá velká akvizice má svoje rizika
U strategických projektů je potřeba otevřeně mluvit také o rizicích.
Velký nákup může narazit na zpoždění dodávek, růst nákladů, problémy se servisem, náhradními díly nebo infrastrukturou v rámci celého životního cyklu. Rizikem může být také nedostatek lidí schopných novou techniku obsluhovat. U některých systémů je významná dlouhodobá závislost na jediném zahraničním dodavateli.
Čím delší je projekt a čím více peněz je v něm zapojeno, tím důležitější je také jeho průběžná kontrola.
To neznamená zastavovat akvizice. Znamená to vědět, jaká rizika stát přijímá, kdo je řídí a co se stane, pokud se projekt začne od původního plánu odchylovat.
Český průmysl je také otázkou bezpečnosti
Velké obranné nákupy mají ještě jeden rozměr. Mohou posílit český průmysl, nebo naopak vytvořit dlouhodobou závislost na zahraničních dodavatelích.
Nejde přitom o to, aby každou zakázku automaticky dostala česká firma. Rozhodovat musí cena, kvalita a schopnost dodat potřebné řešení.
Pokud ale české firmy dokážou vyrábět, opravovat nebo modernizovat vojenskou techniku, je z bezpečnostního hlediska rozumné jejich kapacity maximálně využívat. Zároveň je potřeba rozvíjet vzájemnou spolupráci se státy V4, pokud je to možné a efektivní.
Bez lidí nebude fungovat ani nejmodernější technika
Jedním z největších problémů armády zůstává personál.
Techniku lze objednat. Vojáky, zkušené velitele a specialisty ale nelze vyrobit za rok.
Vývoj náboru v roce 2026 je přitom příznivější. Plán počítá s přijetím 1 800 vojáků z povolání a 450 studentů Univerzity obrany. Při pokračování současného trendu by mohl čistý přírůstek v celém resortu přesáhnout 2 300 vojáků z povolání. Roste také aktivní záloha.
To je dobrý začátek, ale ne konečné řešení. Armáda potřebuje nejen nové lidi, ale také zkušené specialisty a velitele. Proto má význam řešit bydlení, podmínky služby, odměňování, kariérní systém i každodenní fungování vojáků, a to včetně kvality stravování.
PVO a drony budou jedním z hlavních testů
Jednou z nejdůležitějších oblastí bude protivzdušná a protidronová obrana.
Moderní konflikty ukazují, jak rychle se změnil význam bezpilotních prostředků. Ohroženy nejsou pouze vojenské jednotky, ale také letiště, sklady, energetická zařízení a další kritická infrastruktura.
Nestačí proto nakoupit několik dalších radarů nebo prostředků proti dronům. Potřebný je celý systém – senzory, radary, efektory, elektronické prostředky, velení, spojení, výcvik a lidé.
Právě na PVO a protidronové obraně se může ukázat, jestli se české obranné plánování skutečně posunulo od jednotlivých nákupů k budování schopností.
Dvě procenta HDP jsou dnes realistické maximum
V roce 2026 činí rozpočet kapitoly Ministerstva obrany 154,791 miliardy korun. Celkové obranné výdaje včetně ostatních kapitol dosahují 184,694 miliardy korun. Pro rok 2027 se připravuje téměř 191 miliard korun přímo v kapitole Ministerstva obrany.
V současné situaci veřejných financí je hranice 2 % HDP realistickým maximem, které může Česká republika dlouhodobě udržet, aniž by vytvářela nepřiměřený tlak na ostatní veřejné výdaje.
O to větší odpovědnost ale představuje způsob, jakým se tyto peníze použijí.
Nejde jen o procento HDP. Důležité je, kolik bude mít armáda připravených vojáků, munice a zásob, jak bude fungovat PVO, jak rychle bude možné opravovat techniku a jestli bude připravena potřebná infrastruktura.
Dvě procenta jsou dnes finanční rámec. Uvnitř tohoto rámce je potřeba udělat maximum pro obranyschopnost České republiky.
Teď se ukáže, jestli se změna podaří dotáhnout
Současné vedení Ministerstva obrany má před sebou nelehký úkol. Nemůže jednoduše zrušit všechno, co připravili jeho předchůdci. Některé projekty jsou pro armádu důležité a jejich zastavení by mohlo přinést další náklady a ztrátu času.
Stejně tak ale není důvod pokračovat automaticky ve všem jen proto, že už byla podepsána smlouva.
Dosavadní kroky vlády ukazují snahu spojit obojí: pokračovat v klíčové modernizaci, ale současně změnit způsob, jakým se resort řídí, kontrolují se jeho výdaje a plánují budoucí schopnosti.
Změny organizační struktury, nový přístup k auditům, větší důraz na personál, posílení teritoriální obrany, podpora českého obranného průmyslu a příprava dlouhodobého plánování mají společného jmenovatele: dostat jednotlivé části obrany do jednoho systému.
Připravovaný Dlouhodobý výhled pro obranu, a hlavně Koncepce výstavby Armády ČR do roku 2040 proto budou důležitější než další tisková zpráva o podpisu nové smlouvy.
Pokud má mít česká obrana za deset nebo patnáct let smysl, musí být dnes jasné nejen to, co se nakoupí, ale také kdo to bude obsluhovat, kde to bude stát, jak se to bude opravovat, čím se to bude zásobovat a kolik bude stát celý provoz.
To je možná méně atraktivní než slavnostní podpis další mnohamiliardové smlouvy. Pro skutečnou obranyschopnost je to ale podstatně důležitější.
A právě podle tohoto kritéria má smysl hodnotit současný přístup vlády k resortu obrany: ne podle počtu oznámených nákupů, ale podle toho, zda se z peněz, smluv a jednotlivých projektů postupně skládá funkční a dlouhodobě udržitelná schopnost České republiky bránit své území a své občany.