Jak moc nám prospívá, nebo spíš neprospívá, členství v EU se můžeme podívat na třech příkladech z poslední doby. Nové sankce na Rusko, Brexit a ochrana hranic v době koronavirové pandemie. Když se Německu a Francii chce, EU je schopná všeho.
Parta unijních kývačů
Podívejme se, jaké věci vrcholné důležitosti řeší EU. 16. října 2020 schválila Rada ministrů zahraničí sankce za otravu Navalného. Sice se dodnes neví, co přesně se mu stalo, událost se stala v ruském vnitrozemí, nebyla určená žádná vyšetřovací komise ani případ nebyl projednán před žádným soudem. Německá vláda zkrátka prohlásila, že Navalného otrávil novičok a přikryla to mezinárodní organizace OPCW (podobný scénář jako u kauzy Skripal). Plus je tam podobné potvrzení od Francie a Švédska. A EU to takhle stačí pro vyhlášení nových sankcí na Rusko. Jak přišli na seznam viníků (6 osob většinou z okolí ruského prezidenta), je také záhadou. Může se z toho stát taková pěkná tradice, někdo vyřkne zaklínadlo “novičok” a EU může uvalovat sankce, na koho je libo. Na Turecko ale ne, k tomu se musí přistupovat v rukavičkách, přestože porušuje všude a všechno co se porušovat dá. Tyhle sankce jsou na podkladu francouzsko-německého seznamu. Je vidět, že spolupráce mezi Francií a Německem, stvrzená smlouvou z Aachen (Cách), prostě funguje. Ostatní členské státy mají tu skvělou možnost, jim to odkývat. Je ale nutné, aby takovým bezmyšlenkovitým kývačem byla i Česká republika?
Brexitová dohoda nebo charta o rybolovu z roku 1666?
Další záležitost, Brexit. Velká Británie už od začátku roku 2020 není členem EU, ale ještě se do konce roku 2020 vyjednává dohoda o následných vztazích mezi EU a Velkou Británií. Když se nevyjedná, bude z toho ten “tvrdý” Brexit. A dosavadní vyjednávací metoda EU? Když se nevyjedná pokrok v jedné z vyjednávacích kapitol, zastaví se jednání i v dalších kapitolách. Podle mne je to nesmysl. Takové nátlakové metody mohli úředníci EU zkoušet na státy, které zrovna vystoupily z RVHP, a v podobných vyjednáváních neuměly chodit. Ale ne je zkoušet na “ostříleného mazáka”, Velkou Británii. Takže to dopadlo tak, že vyjednáno nic není a belgičtí Vlámové dokonce zoufale vytahují “prehistorickou” chartu o rybolovu z roku 1666, neboť je jim jasné, že už brzy se Velká Británie nenechá v rybolovu nijak omezovat a nejenom oni se budou muset pakovat z jejich výsostních vod.
EU chce otevřené hranice
Eurokomisařka Jourová v poslední době také perlí. Tuto političku do Evropské komise dostalo hnutí ANO, které má ve výběru lidí obecně problém. Personální politika hnutí ANO je ale jejich vnitřní záležitost a každému již dnes musí být jasné, že se většinou o žádné odborníky nejedná. Věra Jourová dostala v současné Evropské komisi zvláště vypečený post “kontrolorky” dodržování zásad právního státu. Většinou je ale tato její činnost namířená proti zemím V4. Opatření, které opravdu k době pandemie koronaviru pomáhá, je kontrola hranic. No, a právě to nám EU nechce dovolit, mimo jiné prostřednictvím nátlaku komisařky Věry Jourové. Po první vlně koronaviru, kdy se sebezapřením a díky celonárodní solidaritě a spolupráci podařilo tak zvládnout první vlnu v České republice, by nám dobře hlídané naše vlastní hranice v další fázi umožnily další vlnu potlačit. Dalo se to překonat systémem testů nebo karantén těch, kdo nutně musejí do zahraničí nebo odtamtud přijet. Takhle to řeší státy, které jsou v boji s koronavirem aktuálně úspěšné (třeba Vietnam, Taiwan, Čína). Nemuseli bychom nosit celý podzim otravné roušky a podstupovat další omezení. Je fakt, že bychom museli podpořit jinou náplň práce pro lidi pracující v cestovním ruchu, ale to stejně budeme muset. Počátkem roku EU kritizovala jednotlivé státy za zavírání hranic, načež si to státy vyřešily po svém a zavedly své samostatné způsoby hraničních kontrol. Tato její politika otevřených hranic trvá, nicméně státy si samy přijaly svá opatření, protože jim na bezpečnosti a zdraví jejich občanů záleží. To ale nevoleným elitářům v EU a přeplaceným úředníkům nikoliv. Jim jde pouze o ně samé.