Premiér Andrej Babiš hledá úspory v armádě pouhým “zbržděním” nákupu nových bojových vozidel pěchoty (BVP) za 52 miliard korun. Nedivím se, že vojákům se tento krok premiéra nelíbí a chtějí (podle slov ministra obrany Lubomíra Metnara) ještě o této akvizici s premiérem licitovat. Podle názorů velení armády se jedná o akvizici klíčovou.
Ministerstvo obrany má vyčleněny na akvizice v letošním roce cca 75 miliard korun. S ohledem na 1,3% HDP na letošní rok plánovaných na obranu a dlouhodobým podfinancováním armády v řádech stovek miliard korun, je to částka nízká a právě proto je jí potřeba v maximální výši využít. Tedy aby v rozpočtu Ministerstva obrany na konci roku nezbylo pokud možno nic, a nikoliv několik miliard, jak se tomu v posledních letech na Ministerstvu obrany se železnou pravidelností stává.
Největší z plánovaných akvizičních projektů je 210 ks pásových bojových vozidel pěchoty a jejich modifikace (BVP) za cca 52 miliard korun, dále 4 baterie protiletadlového kompletu SHORAD za 10 miliard korun a 52 kusů děl 155 mm ShD (NATO) za cca 6 miliard korun. Jsem přesvědčen o tom, že strategickou chybou ze strany Ministerstva obrany byla absence vyhlašování výběrových řízení na strategické projekty zejména v době ministrování Martina Stropnického (ANO), tedy v době ekonomické konjunktury. V závěru loňského roku Ministerstvo obrany alespoň některé akvizice spustilo a vypadalo to po létech “akviziční abstinence” na slibný rozjezd. Za dva roky se nakoupilo za více než 43 miliard korun, tedy více než za předchozích osm let. Je potřeba ocenit alespoň nákup radiolokátorů MADR, obrněných vozidel TITUS a dvou letounů CASA. Zásadní výhrady však z mé strany přetrvávají k nákupu dvanácti vrtulníků z USA za 14 miliard korun bez výběrového řízení.
Ministerstvo obrany je ale vůbec v oblasti akvizic a modernizačních výzbrojních projektů poslední dobou předvídatelné v tom negativním slova smyslu. Buďto přizná chyby v ocenění “funkcionalit” a je v této souvislosti odvolán náměstek ministra (pasivní sledovací systémy, rušičky), nebo se nákupy z různých důvodů ruší (malý dopravní letoun, modernizace T-72), anebo se v průběhu vyhlášení výběrového řízení mění specifikace zadání. (Jsem zvědavý, kdo si na uvolněné horké křeslo náměstka ministra pro vyzbrojování a akvizice po všech těchto kauzách nakonec sedne). Výsledek je ale tristní a vojáci mají z dosavadních zkušeností oprávněné obavy, že ze slibovaných tzv. “velkých a vleklých akvizic” nebude zase nic. Po kolikáté již?
Všichni aktuálně řeší děsivé dopady pandemie koronaviru. Nikdo není dnes schopen s určitostí predikovat a vyčíslit dopady na naše hospodářství. Je jasné, že ta celková suma bude astronomická a všichni budeme muset z dlouhodobých plánů slevit. Přijde doba opětovného utahování opasků a ani armáda se tomu nevyhne. Stát není připraven na krizové situace tohoto typu. Krizové plány nejsou aktuální a chybí strategické zásoby v potřebném množství a skladbě armádu nevyjímaje. Armáda je na svých početních a hraničních schopnostech a limitech. K čemu nám jsou např. polní nemocnice, když jejich obsluha je vázána na výkony v těch kamenných? Vojáci nasazení a připravující se na rotace do příliš mnoha zahraničních operací mají své limity a k tomu posilují v počtu 4000 osob ostrahu hraničních přechodů ve prospěch Policie ČR, obsluhu odběrových míst a tzv. chytré karanténě. Nikdo neví na jak dlouho. Kolik vojáků bojových jednotek potom vlastně zbývá na jejich prvořadý úkol, tedy obranu území našeho státu? Odpověď je jednoduchá: Málo a aktivní zálohy to nezachrání.
Představte si, že Evropu zdecimovanou koronavirem a opatřeními proti jeho šíření mohou napadnout vojska jiného státu anebo jiné hrozby. Že to není tak nereálný scénář ukázal nedávný a vlastně ještě trvající střet na řeckých hranicích s Tureckem.
Jak ukázalo několik posledních válečných konfliktů v posledních letech, pozemní armáda, tedy tanky, obrněná vozidla apod., hrají stále klíčovou roli zejména při obraně území. Koncept silné pozemní vševojskové armády tedy není překonaný. Už dlouho připomínám důležitost používat na vojenské zakázky v co největší míře především náš vlastní domácí průmysl. To se teď se situací ohledně pandemie koronaviru a zavřených hranic opět potvrdilo a nabývá to mnohem většího významu. Výroba pro armádu na území České republiky může v situaci, kdy hrozí nová finanční krize a s ní související nezaměstnanost, zmírnit starost, kde zaměstnat ty, kdo přišli o svou dosavadní pracovní pozici. Firem i státních podniků schopným různých vojenských dodávek nemáme málo. Namátkou VOP CZ, který se sloučil s VOP Šternberk i se začleněnými výzkumnými ústavy VTÚPV Vyškov, VTÚVM Slavičín a VTÚO Brno. Dále firmy Tatra Defence Vehicles, Česká zbrojovka a mnoho dalších.
Kde tedy hledat v rozpočtu Ministerstva obrany finanční rezervy? Jedna z možností je modernizovat stávající BVP-2. Je potřeba upozadit nevýhody (balistická ochrana) a hledat jejich výhody. Těchto vozidel AČR dosud provozuje cca 180 ks a nutno dodat, že od roku 2015 jsou za oficiální hranicí životnosti. Mnohé z nich jsou ale přitom stále ještě v poměrně dobrém technickém stavu. Mezi výhody patří především jednoduchost a technická odolnost. Vysoce je hodnocena průchodnost BVP-2 těžkým terénem, možnost rychlého manévru, nízká hmotnost a zejména schopnost plavby. Velice důležitým faktorem je stávající úroveň učebně výcvikové základny, vyškolený personál, prostředky technické diagnostiky a stav náhradních dílů.
To jsou faktory, které dnes poněkud ustupují do pozadí, v případě České republiky, ve které dosud nebyla plně vybudována silniční infrastruktura a kde většina mostů nedovoluje nasazení moderních a těžkých BVP, která navíc nemají schopnost plavby. Jeví se jako neúčelné zbavovat se vozidel, která mají ještě dostatečnou technickou životnost. Úprava ve formě zvětšení prostoru osádek v roji se dá také řešit například úpravou sedaček. Pro modernizaci se rozhodlo ze sousedních států například Polsko a Slovensko. Přitom kompatibilita výzbroje se sousedními státy (V4) by měla být klíčová.
Jako druhá možnost se nabízí odstoupit od smlouvy na předražené americké vrtulníky UH-1Y Venom a AH-1Z Viper. Létá s nimi Námořní pěchota Spojených států a jsou tedy primárně do zahraničních operací. Tato smlouva byla uzavřena v roce 2019. V každé lepší smlouvě však existuje smluvní doložka tzv. “force majeure” (vyšší moc) na základě které lze od smlouvy odstoupit a 14 miliard je ihned ušetřeno. Ano, armáda potřebuje nové více účelové vrtulníky, ale bude se muset přizpůsobit současné situaci, která je svým způsobem bezprecedentní a své požadavky na nové stroje by měla prostě a jednoduše přehodnotit.
Můžeme modernizovat stávající vrtulníky Mi-24/35 (balistická ochrana, zastaralá avionika) a naše státní firma LOM to je schopna provádět. Mi-24 patří mezi jeden z nejrozšířenějších vrtulníků na světě a stále se těší velké oblibě a i v dnešní době jej některé státy kupují jako novou techniku v exportní verzi označovanou Mi-35. Věhlas tohoto stroje se stal předmětem podnikatelského záměru mnoha firem ve světě, které získaly pro jeho opravy a modernizace licence. Stejnou cestou se vydalo Maďarsko a Polsko, tedy státy V4, a můžeme se touto cestou vydat i my.
Těch možností je samozřejmě více. Jednoznačně však musím odmítnout pouhé škrty ve stávajících akvizicích anebo variantu koupíme trochu toho, trochu támhle toho a trošku toho, a zbytek uvidíme. Toto není koncepční a systémové řešení. Připomínalo by to pohádku “Jak si pejsek s kočičkou dělali dort”. V hnutí SPD zastáváme názor, že je potřeba v první řadě aktualizovat Bezpečnostní strategii a Obrannou strategii ČR, protože bezpečnostní prostředí se od roku 2015 zásadním způsobem změnilo. Na základě toho je potřeba zásadním způsobem změnit Koncepci výstavby AČR, zapomenout na předražené americké vrtulníky a výsadkový pluk, zamyslet se nad modernizací stávajících pásových bojových vozidel a obdobně přistoupit k dalším strategickým a významným akvizičním projektům.
Následně začít opět stavět armádu na robustní a skutečně obrany schopné válečné struktuře, kterou promítnout do mírové organizační struktury po celém území republiky s možností rychlého rozvinutí na válečné počty. K tomu je potřeba získat opětovně dodatečné a existující schopnosti ve formě lidských zdrojů s využitím připravených a doposud neodvedených záloh od roku 2004. K tomu dlouhodobě navrhujeme upravit potřebnou legislativu ve smyslu znovu obnovení registrace osob schopných vojenské služby a ochotných postoupit osmi týdenní základní vojenský výcvik na základě dobrovolnosti již v době míru (to neznamená znovuobnovení základní vojenské služby). Tedy nikoliv až za stavu ohrožení státu a válečného stavu, ale průběžně a třeba z počátku i výběrově. K tomu by měla armáda mít také vhodnou organizační strukturu.
Toto je možná cesta jak z toho ven, jinak armáda nepromyšlenými škrty ztratí i zbytek svých schopností, ze kterých je již dnes slovy náčelníka Generálního štábu armádního generála Ing. Aleše Opaty “torzo”. Díky tomu, že se armáda těší nebývale velké důvěře veřejnosti by to ale byla škoda.