V době “koronavirové” před dvěma týdny proběhla bez větší mediální pozornosti zpráva, že Evropský soudní dvůr se sídlem v Lucemburku potvrdil názor generálního prokurátora a potvrdil, že ČR, Polsko i Maďarsko nesplnily povinnosti plynoucí z práva EU tím, že odmítly povinné přerozdělování ilegálních imigrantů. Přitom Česká republika se hájila potřebou zajištění vnitřní bezpečnosti. Navíc relokace migrantů od roku 2015 neprobíhaly s velkým úspěchem ani v jiných zemích, které nás tehdy přehlasovaly. Vypadá to, že pro orgány EU byl důležitější slib než jeho reálné naplnění. Migranti k nám ani nechtěli. Možná vzpomínáte, že někteří dokonce nazývali byty, které jsme jim tehdy nabídli, doslova “vymalovanými kravíny”. Snažili se dostat do Německa nebo Švédska, kde jsou lákavější sociální dávky a navíc zde měli většinově rodinné příslušníky, které tam již pozvala kancléřka Merkelová.
Jak by se dal parafrázovat výrok prezidenta Macrona, který k tomu konstatoval, že „ČR propásla skvělou příležitost mlčet”, tak nyní Soudní dvůr EU propásl skvělou příležitost dát za pravdu třem visegrádským zemím a sice, že máme právo na ochranu vlastní bezpečnosti. Ukazuje to stále víc, že Soudní dvůr EU má jedinou funkci a to za každé situace potvrdit, že orgány EU mají ve svých rozhodnutích vždy pravdu. Je otázka, jestli označení „soudní” má v takovém případě ještě smysl. Protože hlavní funkcí soudů odjakživa bylo nalézat právo. Ať už je na straně kohokoli.
V poslaneckém klubu SPD jsme pečlivě dohlíželi na vládu, aby se nesnažila naplnit tyto původní migrační kvóty (původně 2691migrantů), ani ty snížené, kdy Českou republiku v EU prostě přehlasovali (i když to byly závazky z roku 2015, Evropská komise to pořád urgovala). A aby se neplnily ani žádné„dobrovolné” migrační závazky (premiér Sobotka kdysi sliboval do ČR přijmout 1100 osob dobrovolně), nic pod názvem sdílená solidarita a podobně. Solidarita v podání ČSSD, tak to lze chápat jako synonymum pro slovo poslušnost.
Musíme úředníkům EU ale přiznat značnou fantazii v označování stále stejného úsilí – nacpat nám na naše území co nejvíce osob nejasného původu, národnosti a případného vojenského nebo paramilitárního výcviku, a to za každou cenu. To, že je přijímají jiné státy, jako třeba koloniální Francie, je jejich vlastní volba. Státy V4 ale mají jinou historickou zkušenost, třeba z obléhání Vídně.
Takže jsme ze strany EU opět pranýřováni. A s tím se vkrádá otázka: Co naposled pro nás EU udělala dobrého? Teď v koronavirové krizi to můžeme vidět zcela jasně. Když byl velký problém, tak nám buďto bránila v efektivních opatřeních (zdržování zákazu letů z Itálie, kde to zrovna nejvíc řádilo), nebo nás kritizovala (za zavření hranic) až po vyhrožování. Nejlepší období bylo, když zmatené orgány EU chvíli nedělaly nic. Kdo nic nedělá, také nemůže nic zkazit. Bylo by skvělé, kdyby se takový přístup ze strany EU co nejvíce prodloužil. Jak nedávno shodně konstaloval iitalský a španělský premiér, a to nezávisle na sobě, Evropská unie je jako projekt v ohrožení. Ostatně byli strašně naštvaní, jak je v tom EU jako celek nechává samotné, hory mrtvých ji nazajímají. Na druhou stranu ale zdravotnictví je v gescích jednotlivých států. To aby se v tom čert vyznal, co je ve správě EU a co nikoliv.
Teď zase EU tlačí na pilu, aby se urychleně opět otevřely hranice schengenu. To jsem zvědavý které státy to udělají. Přitom kamióny se zbožím mezi jednotlivými státy jezdí dále bez ohledu na koronavirus a žádné fronty na hranicích se až na vzácné výjimky nekonají. Hranice budou ale zavřeny asi měsíce. To štve elitáře z EU asi nejvíce, že ten hlavní pilíř EU, tedy svoboda pohybu osob, zboží, peněz a kapitálu, jaksi až na ty osoby funguje i bez nich. EU prostě jenom škodí a selhává na všech frontách. V Itálii se na veřejnosti pálí vlajky EU, protože naopak Itálii pomáhají státy mimo EU – od Kuby přes Rusko, Čínu až po Katar. Ostuda EU.
V diskusích na sociálních sítích se to po zvěřejnění rozsudku Soudního dvora EU jen hemžilo přáním, že by nás EU za naši neposlušnost měla velmi přísně potrestat, nejlépe vyloučením z EU. Obávám se ale, že takové štěstí mít nebudeme. Proto je třeba se vydat po cestě, která už není neprošlapaná, i když není jednoduchá. Cestě ven z EU naším vlastním úsilím. Tedy zákonem o referendu po vzoru Velké Británie. Vláda nám ale zákon z pera SPD stále odmítá schválit. Cesta tedy stále trnitá, ale stojí za to.
Jak to vypadá, ani Itálie nebo Španělsko nemusí moc váhat také se touto cestou vydat. Tam budou dopady drastické, protože jsou navíc státy eurozóny stejně jako Řecko. Jejich turistika a zemědělství to prostě neutáhnou a nezaměstnanost bude vysoká. Turistika je minimálně na rok mrtvá a plodiny nemá kdo sklízet, protože brigádníci ze zahraničí prostě nejsou a nebudou. Takže štědře dotované zemědělství ze strany EU se míjí účinkem. A států, které budou až koronavirus odezní uvažovat podobně, bude zřejmě více. A to už by spolu s často perzekuovanými státy Visegrádské čtyřky, pokud se k tomu rozhodnou souběžně, nemusela být zrovna malá parta. No tak uvidíme.
Ještě že máme vlastní měnu. Jinak by ta cena byla mnohem vyšší. Ale konec EU je dnes blíže, než kdykoliv předtím. Nutno dodat, že zaslouženě.