V těchto dnech vzpomínáme na 17. listopad 1939, kdy provedli němečtí okupanti brutální zásah proti českému studenstvu. Bylo zastřeleno 9 představitelů studentů – většinou šlo o národovce. Stovky dalších studentů bylo uvězneny, vysoké školy byly uzavřeny a na následky zranění zemřel student Jan Opletal.
Stovky dalších byly deportovány do koncentračních táborů a české vysoké školy byly zavřeny. Šlo o cílený útok okupantů s cílem zničit budoucnost a perspektivu našeho národa.
V těchto dnech si také připomínáme 30. výročí takzvané “sametové revoluce”. Před třiceti lety se zhroutil sovětský blok a v zemích tohoto bloku skončila totalitní moc komunistických stran. Transformace moci vzbudila mimořádné naděje občanů spojené se svobodou a demokracií. Dnes můžeme říct, že značná část očekávání se nenaplnila. Skutečnou moc dnes drží globalistické a neomarxistické elity spojené s nadnárodními finančními korporacemi. Skutečnou svobodu zaměnila dluhová spotřeba a rozklad základních povinností k rodině a národu. Naši ekonomiku ovládají nadnárodní společnosti a růst životní úrovně je udržován jen za cenu růstu veřejného dluhu.
Chtěl bych se však v tomto článku trochu zamyslet nad postavou disidenta a pozdějšího prezidenta Václava Havla a vyjádřit můj pohled na jeho osobu.
V rámci našeho právního systému existují zákony, které v podstatě uzákoňují kult osobnosti. Jedním z nich je „Zákon o zásluhách Václava Havla“ č. 94/2012 Sb.. Zákon o zásluhách Václava Havla byl přijat v roce 2012 na návrh tehdejší vlády za účelem uctění památky bývalého prezidenta Václava Havla. Znění zákona je: „Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii.“
Václav Havel patřil mezi nejvýznamnější opoziční aktivisty za což byl několikrát vězněn. Je však také třeba poznamenat, že to byl vězeň velice prominentní, který byl pod drobnohledem světových osobností a tak si režim vůči němu nedovolil to, co například vůči Pavlovi Wonkovi, kterého nechal ve vězení zemřít z důvodu zanedbání lékařské péče. Havel měl ve vězení mnohem lepší podmínky než mnozí méně známí signatáři Charty 77.
Často se také argumentuje tím, že nás Václav Havel vrátil zpět do Evropy. Rád bych s tímto argumentem polemizoval neboť dle mého názoru jen těžil z všeobecné euforie provázející rozpad východního bloku. Jsem přesvědčen, že pokud by se prezidentem stal například Alexander Dubček či třeba Karel Kryl, jejich aureola by byla stejná neboť by k ní značně přispěla ona doba. Pokud by se Havel prezidentem nestal, pak si jsem jist, že by ho ve světě znalo jen pár intelektuálů.
Prezident Havel je tak bezmála líčen jako mesiáš, který nás vytrhl ze spáru pekla. Ve skutečnosti je to však osoba černobílá.
Prezident Havel byl osobou, která byla mnohdy odtržena od reality provázející životy obyčejných lidí.Byl to prezident filozof a v tom byla jeho síla, bohužel ale i jeho slabost. Byl to buržoazní synek z rodu majitelů například paláce Lucerna. Václav Havel se nikdy nedokázal vžít do života běžných lidí a vlastně jim nikdy ani nerozuměl. To, že pracoval nějaký čas v pivovaru ho k nim nijak nepřiblížilo. Václav Havel nás v mnoha svých projevech varoval před návratem temných sil, aby jim pak bez vších skrupulí prodal svou restituovanou Lucernu. Ano, právě agent StB Junek jako šéf Chemapolu reprezentoval firmu, která se stala jejím majitelem.
Panu Havlovi se mnoha kruhy nasazuje svatozář a záměrně se zamlčují jeho chyby. Jedním z vrcholů byla „slavná“ a rozporuplná amnestie, která vypustila do ulic mimo chronických recidivistů také nemálo vrahů. V lepším případě to stálo mnohé občany nemálo ztrát na majetku, v tom horším bylo zmařeno několik životů rukama amnestovaných vrahů.
Další minelou bylo zastavení soudního procesu s Martou Chadimovou, která byla obviněna z restitučního podvodu v řádech milionů. Jistě není náhoda, že to byla Havlova kamarádka.
Věc, která se také jistě nemalou měrou podepsala na soužití Čechů a Slováku byla Václavem Havlem iniciovaná likvidace našeho zbrojního průmyslu. Tento Havlův neuvážený krok dopadl zvláště tvrdě právě na Slováky neboť právě na Slovensku byl zbrojní průmysl umístěn především. V důsledku toho přišlo jenom na Slovensku o práci 100 tisíc lidí a tento krok ještě více rozdmýchal dlouhodobou touhu Slováků po samostatnosti a zásadním způsobem přispěl k rozpadu federace. Západní mocnosti nám přitom nadšeně tleskaly a ještě nadšeněji okamžitě vyplnily námi uvolněný trh. Získali jsme pochvalný potlesk, ztratili však více než 100 tisíc pracovních míst, které nikdo nenahradil. Intelektuální elity plesaly, propuštěný zaměstnanec plakal.
Václav Havel se rád stavěl do pozice mírotvorce. Neváhal však podpořit NATO v jeho agresi vůči Jugoslávii. Té Jugoslávii, která se za nás na světové politické scéně bila do roztrhání těla když protestovala proti invazi Varšavské smlouvy v roce 1968. Toto byl náš vděk, vyjádřený ústy pana prezidenta Havla.
Václav Havel také značně holdoval alkoholu. Někteří pamětníci uvádějí i vzpomínky na divoké večírky, kde se experimentovalo s drogami. Bohužel v případě Václava Havla mám pocit, že jsme si stvořili „zlaté tele“. Modlu, o které se nepolemizuje a jejíž kritika je již předem odsouzena k útokům ze strany obdivovatelů.
Václav Havel je prezentován také jako zarytý bojovník vůči komunistické totalitě. Byl to ale on, kdo svěřil své zvolení do rukou prominentního komunisty Čalfy, který mu vyjednal 100 procentní podporu v komunisty stále ještě ovládaném federálním shromáždění. Čalfa byl za tento čin náležitě oceněn a stal se federálním premiérem. I díky vlivu „ideového odpůrce“ Havla.
A tak tím, co považuji na Havlovi za nejcennější, byla jeho manželka Olga, kterou tak často zraňoval svými milostnými románky. Paní Olga byla opravdu dobrým andělem a lidé ji za to milovali. Na rozdíl od svého muže nikdy netoužila být ve světle ramp, ale vždy v ústraní pracovala a bojovala za obyčejné lidi.
A to nebyl zdaleka úplný výčet negativ. Je opodstatněné idealizovat si osobu Václava Havla, vytvářet okolo něho aureolu anebo kult osobnosti? Anebo je již čas sundat si růžové brýle?
Je smutnou pravdou, že k objektivnímu hodnocení Václava Havla neexistuje žádná známá studie, která by byla oproštěna od patosu a pracovala jen s holými fakty. Pokud existuje, tak o ní nevím a jsem přesvědčen, že o ní neví ani drtivá většina naší společnosti. To zda někdo zvedne hozenou rukavici a provede na toto téma nezávislou odbornou studii, je na akademické obci.
17. listopad tedy já osobně vnímám jako boj studentů za svobodu. Svoboda ale neznamená stejné názory podle nápovědy z České televize. Svoboda je hluboká odpovědnost, abychom umožnili všem říct svůj názor, pokud to dělají slušně a přiznávají stejné právo ostatním. S pietou tedy vzpomínám na všechny oběti a utrpení zavražděných a vězněných studentů z roku 1939. Těm patří má hluboká úcta.