V Poslanecké sněmovně vznikla tzv. Evropská platforma poslanců, kteří se budou snažit přesvědčovat veřejnost, jak je prý členství v Evropské unii pro nás výhodné. Já tento názor dlouhodobě nesdílím.
Jedním z cílů tz. Evropské platformy je i vyvracení tzv. hoaxů a nepravd, které se prý společností občas o Evropské unii u nás šíří a tím prý vzniká ve společnosti negativní pohled na EU jako celek.
No, řekněme si na rovinu, že ne všechny projekty EU jsou špatné. Třeba program Erasmus anebo Erasmus+, který slouží ke vzdělávání žáků a studentů v rámci výměnných pobytů je zcela jistě přínosem pro rozvoj jazykových schopností mládeže, jejichž úroveň jazykových znalostí je stále spíše žalostná. Některé studijní programy jsou již však diskutabilní a zcela jistě by si zasloužily notnou dávku revize. Ale budiž. Když nic jiného, i žáci z nízkopříjmových rodin se mohou na základě svých dosahovaných studijních výsledků těchto programů zúčastnit a to je dobře. Programy typu Erasmus však zde byly již před naším členstvím v EU. Bezpochyby jasným přínosem členství v EU jsou svobody pohybu osob, služeb, zboží a kapitálu. Tím ale výčet zásadních výhod končí.
Vstupem České republiky do EU v roce 2004, přestala pro nás platit tehdejší smlouva o Evropské hospodářské spolupráci (EHS), skončila ochrana našich státních hranic, byla pro nás odbourána cla napříč státy EU a vstoupili jsme do schengenu.
- října 2007 (dvacet devět měsíců po odmítnutí Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu) se po referendech ve Francii a Nizozemí, hlavy států a předsedové vlád 27 členských států shodli na textu „Lisabonské smlouvy“. Cílem této smlouvy mělo být posílení vlivu Unie na světové scéně a odpovědnosti čelit výzvám 21. století. Jak to v reálu vypadá, vidíme na televizních obrazovkách denně. Zejména nezvládnutá migrace, zhoršující se bezpečnostní situace a brexit jsou vysvědčením práce EU.
Lisabonská smlouva nově začlenila do textu ustanovení o hodnotách Evropské unie, ale také podstatně přeformulovala cíle Evropské unie. Na první pohled kosmetické změny se po hlubším zkoumání ukáží být změnami zcela zásadní povahy vyjadřujícími posun v základních cílech evropské integrace. Nejdiskutovanějším tématem byla však změna hlasovacích poměrů a rozhodovacích mechanismů. Smlouva rozšiřuje množinu oblastí, ve které se bude hlasovat kvalifikovanou většinou o celkem 68. V 19 oblastech se jedná o nahrazení stávajícího jednomyslného rozhodování a ve 49 se kvalifikovaná většina zavádí nově. Jedná se například o tak citlivé téma, jakým je volný pohyb osob. Co víc, hlasování kvalifikovanou většinou se stalo standardním mechanismem hlasování, zatímco jednomyslnost je spíše výjimkou. Hrozí reálné nebezpečí, že budeme nuceni do naší legislativy čím dále více implementovat a posléze i nuceni vykonávat opatření, s jejichž výslednou podobou jsme nesouhlasili nebo jsou a budou pro naši zemi nevýhodná. Vážnost negativních dopadů rozšířeného hlasování kvalifikovanou většinou posilují tři další aspekty. Za prvé poklesla relativní váha hlasů České republiky při rozhodování v Radě ministrů ze současných 3,5% na 2,07 %, a to ve prospěch lidnatějších států Unie. Na této změně velkým zemím silně záleželo a má prý vyrovnat jejich mocenskou ztrátu kvůli rozšíření Evropské unie. Za touto změnou stojí tvrdá realpolitika starých členských států, velkých států, které si uvědomily, že rozšířením se přirozené těžiště Unie posunulo na východ. Druhou změnou, která zvyšuje náklady a v prvé řadě zvyšuje rizika rozhodování kvalifikovanou většinou a má potenciál výrazně omezit suverenitu České republiky v jejím politickém rozhodování, je možnost přijímat opatření nad rámec unijních kompetencí, „je-li to nezbytné k dosažení některého z cílů stanovených Smlouvami“. Na rozdíl od stávajícího znění zakládacích smluv se navržené ustanovení Smlouvy neomezuje na oblast regulace vnitřního trhu, nýbrž je de facto bianco šekem pro další přelévání evropských komunitárních kompetencí na národní půdu.
A v neposlední řadě jde o zjednodušený postup pro přijímání změn primárního práva podle čl. 48 Smlouvy o Evropské unii. Ta umožňuje změnit zakládající smlouvy o EU pouze rozhodnutím Rady Evropské unie. Pouze rozhodnutí Rady může měnit společný rámec pravidel pro všechny – dosud byla tato výsada svěřena mezivládním konferencím a summitům, kde probíhaly dlouhé a velmi pečlivě vybalancované debaty o tomto výsostně citlivém tématu. Smlouva také ruší dosavadní pilířovou strukturu. To znamená přesun dalších kompetencí z oblasti mezivládní spolupráce do struktur a mechanismů nadnárodního Evropského společenství. Evropský soudní dvůr, Evropský parlament i Evropská Rada tak získaly více rozhodovacích práv na úkor národních soudů, parlamentů a vlád. Totéž platí pro oblast společné zahraniční a bezpečnostní politiky, tedy dosavadního druhého pilíře Evropské unie. Smlouva ustavila funkci Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. A to fakticky se stejnými kompetencemi jaké měl mít ministr zahraničí Evropské unie v zamítnuté Ústavní smlouvě a které zasahují jak do kompetencí Evropské rady, tak Evropské komise. Smlouva dále dala Evropské radě pravomoc jednomyslně rozhodnout, že hlasování kvalifikovanou většinou se u společné zahraniční politiky může rozšířit i bez změny základních smluv pouhým exekutivním aktem. Výjimku tvoří pouze obranné a vojenské záležitosti. Lisabonská smlouva také zahrnuje ambici k výraznému posunu v oblasti potenciální vojenské obranné spolupráce. Po vzoru Washingtonské smlouvy stanoví povinnost pomoci napadenému členskému státu všemi prostředky. Jak by to bylo v reálu, vidíme třeba na činnosti agentury Frontex. Evropská unie žádné schopnosti obrany nemá. Nedisponuje prostředky velení, řízení a komunikace, nemá svá stálá velitelství, standardizaci, zpravodajství, schopnosti strategické letecké přepravy, letouny AWACS atd. Těmito schopnostmi disponují pouze některé členské státy EU, zpravidla státy NATO.
Evropská unie se od doby našeho vstupu zásadním způsobem změnila. Přijetím a ratifikací Lisabonské smlouvy se tak nejen zásadním způsobem změnil způsob hlasování, který je stanoven nyní ve prospěch buďto většiny států anebo většiny populace, ale jsou omezována práva a suverenita jednotlivých členských států, zejména států východní Evropy a malých států, jako třeba Česká republika. Jsme nuceni také mj. nést veškeré důsledky uvalených sankcí ze strany EU třeba na Ruskou federaci. Ty důsledky nesou ale zejména naši výrobci, jejichž výpadek na místních trzích zaplnili jiní.
Evropská unie se bortí a je projektem marnotratnosti. Končí období neoblíbené kancléřky Merkelové a brexit se nezadržitelně blíží. Po brexitu přijdou další – exity. EU nemá společnou bezpečnostní a fiskální politiku a pokřivuje trh kohezními fondy a dotacemi do zemědělství. Za zcela scestné potom považuji úvahy o společné evropské armádě. Evropská unie omezuje suverenitu jednotlivých členských států nesmyslnými nařízeními typu, kolika litry vody se má splachovat toaleta, jaký může být maximální příkon vysavačů, omezuje soukromé legální držitele zbraní a aktuálně jí vadí i olověné broky myslivců a sportovních střelců a zátěžová olůvka sportovních rybářů. Její členské státy se nejsou schopny dohodnout ani na takové elementární věci, jestli se má dále střídat zimní anebo letní čas.
Evropská unie se nikdy nestane spojenými státy Evropskými. Skládá se z 29 států, ve které se hovoří 24 rozdílnými jazyky. Jednotlivé členské státy mají rozdílnou historii, kulturu, úroveň ekonomiky a infrastruktury a hlavně rozdílné zájmy. Stali jsme se levnou montovnou, ve které se nevyrábějí výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Do zahraničí jsou ročně vyváděny stovky miliard korun na dividendách a ziscích dceřinými firmami svým mateřským firmám a to bez povinnosti zpětných reinvestic. Za zcela zcestné potom považuji tvrzení, že máme díky členství v EU slušné mzdy, které v případě nečlenství by byly ještě nižší. Ceny máme stejné jako na západě, ale máme pouze třetinové mzdy oproti západu a to právě díky členství v EU. Předlužené Řecko, Španělsko, stav italských bank, avizovaná ekonomická krize s případným dopadem na ekonomiky Francie, Belgie a státy zejména jižní Evropy ve mě budí obavy o budoucnost v oblasti nárůstu nezaměstnanosti a nutnosti zvyšování daní. Také je potřeba vzít v úvahu skutečnost, že 84 procent našich občanů si nepřeje být součástí eurozóny.
Jsem také přesvědčen, že o tak zásadních věcech jako je právě přijetí eura a členství v EU by měli naši občané mít možnost rozhodnout v celostátním plebiscitu. Ono se toho totiž od našeho vstupu do EU hodně změnilo a eurohujeři na tato negativa reálné vysvětlení nemají. A nepomůže jim k tomu ani Evropská platforma. Pravda je totiž jenom jedna. Jako alternativní projekt je potom možnost vzniku Unie svobodných národů, který by byl založen na co nejužší spolupráci suverénních svobodných států, se společnými prvky svobody pohybu osob, služeb, zboží a kapitálu a společné bezpečnostní politice. Vše ostatní je zbytečné a je potřeba to zrušit!