V těchto dnech se řada našich vrcholných politiků vyjadřuje ke 100. výročí založení samostatného Československého státu.
Dovolte mi, abych se i já zmínil při této příležitosti o historických a současných skutečnostech a souvislostech, které mě při této příležitosti napadají. Vznikem naší První republiky byla završena touha několika generací a úsilí národů Čechů a Slováků po samostatnosti. Bylo tak završena snaha a práce zahraničních a domácích krajanských spolků, Sokolů, nasazení našich legionářů a boje našich vojáků na frontách I. světové války. Vše pod nesmírnou a neutuchající diplomatickou prací TGM, Edvarda Beneše, M.R. Štefánika, Karla Kramáře, Antonína Švehly, Aloise Rašína a řadou dalších, dnes neznámých jmen.
Chtěl bych však podtrhnout, co se v projevech státníků neobjevilo.
Principy vzniku společného státu byla právě samostatnost.
V letech 1918-1929 jsme byli šestou nejvyspělejší zemí světa. Po celosvětové hospodářské krizi, způsobené krachem na newyorské burze, byla Evropa zmítána nezaměstnaností a vedla k nástupu nacismu a fašismu, následně II. světové válce se všemi neblahými důsledky. Znamenalo to konec Masarykovy První republiky a jeho ideálům humanity, lidskosti a solidarity. Druhá republika byla potom již pouze smutným mementem stejně tak jako vše po roce 1948, 1968.
Změny po roce 1989 měly pak za důsledek rozdělení republiky a to bez referenda, které by zřejmě dopadlo podle vůle občanů obou států jinak. Dnes se na oslavy 100. výročí naší samostatnosti zvou lidé jako Emmanuel Macron a Angela Merkelová, tedy představitelé států, které nás v minulosti zradily. To co předvedli v Mnichově v roce 1938 totiž je přímým důsledkem všeho zlého, co po tomto datu v celém světě a v naší zemi následovalo. Naše země je dnes vysávána silnými evropskými ekonomikami právě ze zemí, jejichž představitele v těchto dnech naši státníci tak vřele vítají.
Stali jsme se montovnou Evropy za třetinové mzdy oproti západu a naši vojáci bojují a umírají v Afghánistánu za cizí zájmy. Evropská unie se svými elitáři prosazuje globalizaci a snaží se vykořenit jednotlivé státy ze svých původních hodnot a vytvořit jeden nadnárodní superstát. Prosazuje migraci a přijímání a rozdělování ilegálních imigrantů mezi členské státy ze zemí, které nejsou ve válečných konfliktech a mají zcela jiné životní hodnoty. Nejsou ani schopni přijímat naše způsoby a chápání demokracie a naopak nám vnucují ty své, které jsou založeny na koránu, právu šaríja a nadřazenosti a neúctě k ženám.
EU nemá žádnou bezpečnostní strategii a obrannou politiku. Extrémem je potom absolutně nezvládnutá ilegální imigrace. Náš stát nepatřil nikdy (narozdíl od států na západ od nás) mezi kolonizátory, kteří po staletí kolonizovaly Afriku, Indii a jiné. Tím, že z nich vytěžili v minulosti a odvezli vše co se dalo vytěžit a odvézt, a že si je pustili následně do svých zemí jako levnou pracovní sílu, zavinili zásadním způsobem stav, v jakém se dnes jejich země a EU nachází. Mám tím na mysli zejména Francii, Velkou Británii, Belgii a Španělsko. Německo potom přijalo 4 milióny Turků, jako náhradu nedostatku mužů padlých v II. SV. Tyto státy by však měly v první řadě převzít odpovědnost nejen za současný stav Afriky, ale i v rámci boje proti trvalé migraci.
Ve skutečnosti se ale volá po solidaritě při trvalém přerozdělování imigrantů mezi ostatními státy EU. Pokud solidarita nebude, tak se právě z úst Macrona a Merkelové vyhrožuje krácením kohezních fondů a dotací tzv. neposlušným státům, tedy zejména státům V4. Tady je tedy slovo “solidarita” potřeba chápat jako synonymum pro slovo “poslušnost”. Na to mohou mohou slyšet možná státy bývalého východního bloku, která jsou teprve ve fázi nováčků anebo adeptů na členství, které dotace teprve čekají.
Co se však týká naší republiky, tak brexitem nejen že se bude muset výpadek 9 procent ročně do evropského rozpočtu od někud doplnit, ale také není vůbec jasné, jak to bude od roku 2021 s evropskými dotacemi.
Jedno je však jisté již dnes. Buďto se zásadním způsobem pro nás dotace omezí, anebo nebudou vůbec. Co potom budou představitelé EU a u nás probruselské strany a jejich elity nabízet svým voličům mi tedy není jasné. Navíc, řekněme si na rovinu, že dotace nejen že pokřivují trh ale jsou i ze tří čtvrtin podvodem. Na jejich půdorysu vznikají projekty, které by samy o sobě nikdy nevznikly, protože by se prostě neuživily.
Naši političtí konkurenti nás v SPD neustále špiní a odmítají prý naší politiku postavenou na údajné nenávisti. Není to však pravda. Naopak. Právě oni vytvářejí ve společnosti pocity nenávisti, protože podporují politiku vítačství, globalizace a to vše v rámci bezbřehé humanity pod všeobecným obdivem Evropské unie, to vše ale na úkor našich potřebných občanů. EU se nikdy nestane Spojenými státy Evropskými z několika důvodů. Její státy mají zcela rozdílnou historii, ekonomiku, infrastrukturu, zkušenosti, zájmy a jazyk.
EU se svou armádou úředníků vydává jako na běžícím pásu směrnice a nařízení, které omezují jednotlivé státy na jejich svobodách a nutí je měnit jejich zákony. Namátkou, držení zbraní, kouření, příkon vysavačů, chov zvířat a naposledy broky do střelných zbraní a olůvka pro rybáře. Na druhou stranu EU není schopna zabezpečit tak elementární věc, jako je bezpečnost svých občanů. EU je projekt marnotratnosti a jednoho dne skončí. Dříve anebo později. Ve Velké Británii na to již přišli. Po brexitu budou následovat další státy.
Klíčové budou pro počátek jejího definitivního konce volby do europarlamentu příští rok. Spolupráce suverénních států v rámci Evropy by měla být následně založena na základních čtyřech svobodách pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu a společné obranné politice. Vše ostatní je zbytečné a je potřeba to zrušit.
Přál bych tedy na závěr svých úvah, aby se v dalších letech vrátil mezi nás, občany České republiky, ideál vlastenectví, hrdost na příslušnost k národu, a k jeho krásnému a jedinečnému jazyku, nevyprchal (zejména u mladé generace) obdiv k lidem jako Jan Amos Komenský, Bedřich Smetana, Alois Jirásek, Božena Němcová, Karel Jaromír Erben, Jaroslav Heyrovský, Otto Wichterle, Jaroslav Seifert a dalším. Abychom se opět stali šestou nejlepší ekonomikou světa.
Je potřeba stále pěstovat také úctu k předkům, kteří bojovali před vice než třemi stoletími u Vídně, když ji obléhali Turci, lidmi kteří trpěli, bojovali a umírali v obou světových válkách. Na budoucí rizika proto musíme být v první řadě připraveni sami a nespoléhat se pouze na spojence. Jen tak máme šanci jako samostatný a suverénní stát přežít.
Nechť nás v tomto úsilí podporuje společná víra v lepší budoucnost a jednota v prosazování vlastenectví, ideálů hrdosti příslušnosti k našemu národu nikoliv na dalších 100 let, ale na vždy.
